Dětské pračky

Dětské pračky

Malé děti hrozně rády napodobují. Někdy se o nich říká, že jsou jako malé opičky. Nápodoba je nejdůležitější metoda učení u dětí (a možná i u dospělých). Tisíckrát můžete dítěti říkat, že má papat zeleninku, ale pokud vidí maminku s čokoládou a tátu s klobásou, kteří se zeleniny nedotknou, jak je rok dlouhý, nebude mít ani tisící první opakování efekt. Nejen, že děti chtějí dělat všechno jako rodiče nebo sourozenci, chtějí to pokud možno dělat doopravdy a nejen „jako“. Na tomto principu je ostatně postavená celá Montessori pedagogika, kterou už v 2. polovině 19. století založila první italská lékařka Maria Montessori. Její motto je: „Pomoz mi, abych to dokázal sám“. Po nápodobě se také nesmí zapomínat na důležitost volné spontánní hry, díky které se děti nejen učí, ale také komunikují a seznamují se se světem.

Některé domácí práce a spotřebiče nechávají děti zpravidla chladnými, některé způsobují rozporuplné pocity a některé děti skoro bez rozdílu fascinují. Moje dcera nepatří mezi zbrklé děti, co se nikdy nezastaví, spíš naopak. Jen málo co ji namotivuje k většímu pohybu. Jestli něco absolutně od miminka zbožňuje, je to myčka. Jen kvůli ní se naučila klečet. Jakmile se to naučila, objevila další naprosto obdivuhodnou věc, a sice pračku. Jak se otvírají a zavírají dvířka, jak se mačkají čudlíky, jak svítí a jak pípá… A co všechno ukrývá. Prostě dokonalá věc. Ráda mi s pračkou „pomáhá“. Bohužel zatím umí prádlo jen vyndávat, což není úplně žádoucí, takže občas trpělivě vysvětluju a občas jdu radši rychle hodit prádlo dovnitř, když se nedívá. Celkem se mi osvědčilo dávat jí alternativy činností, co může dělat, když zrovna není prostor, aby dělala něco se mnou. Myslím, že kdyby měla svoji dětskou pračku, byla by v sedmém nebi.

Pro Dudlu sepsala: Lucie Hromádková