Dětský sporák

Dětské sporáky

Vždycky jsem si říkal, že až budu mít holčičku, tak jí pořídím její vlastní domácí kuchyňku a budu k ní do pokojíčku chodit na ten nejlepší imaginární guláš. Nevím, proč mám v hlavě nastaveno, že by měla mít holčička takové hračky pro děti, když u nás doma se v kuchyni střídáme rovným dílem.

Každopádně mi přijde nejvíc roztomilé, když ta malá kuchařka míchá na sporáčku neviditelnou kaši. Ochutnává, hází roztomilé obličeje, pokud to není dobré, a naopak se usmívá, když se jí to konečně podaří ochutit. Pak ji servíruje na malé talířky a nosí na stůl svým nejoblíbenějším plyšákům. Ti si samozřejmě pochutnají. Ovšem časem se stane, že její milovaná zvířátka prostě přestanou mít nárok na její vydatnou stravu a přijde den, kdy do této vyhlášené kuchyně dostanete pozvání právě vy, rodič.

Dětská trouba je nažhavena. Kastrůlky jsou naplněné k prasknutí imaginárních směsí a předstíraná vůně se line z restaurace jménem pokojíček. Nesmírně si vážíte toho, že jste dostali rezervaci právě vy a přemýšlíte, proč toto privilegium nedostala vaše milovaná žena. Z myšlenek vás vyruší cinknutí. Dojde vám, že bude i dezert. Mňam. Před vás je postaven talířek následován roztomilým hláskem: „Doblou chuť.“

Když se mi to stalo poprvé, tak jsem zjistil, že neumím správně vyjádřit, že mi jídlo chutná a že vlastně celkově neumím jíst. Dnes už vím, že je třeba divoce hýbat pusou a vydávat pochvalné zvuky. Vše je dokonalé, ale bohužel ten imaginární guláš jsem nedostal.

Musím říct, že neviditelný kus-kus se salátem mě nenasytí, i když je reálně na talíři. Přichází další otázka, kde to ta moje kuchařka asi okoukala. Hlad sílí, protože žena dnes vařit přeci nemusí, když jsem v té vyhlášené restauraci pokojíček. Zahlédl jsem bábovku z modelíny, která se právě vytahuje z dětské trouby.
Samozřejmě si to všechno užívám a moc se bavím tím, že sleduji dcerku a její pohyby, které jednoznačně okoukala u nás v kuchyni. Je to roztomilé a k nezaplacení.

Pro Dudlu sepsal: Vojtěch Macháček