Dětský pokojíček

Dětské pokoje

V celém domě nenajdete místnost, která by během pár let prošla větší proměnou než dětský pokojíček. Jiný pokoj se nemění tak často – ale kdy nám to vlastně dojde? Možná už při pohledu na pozitivní těhotenský test. Maminka šílí, tatínek běduje a v duchu se proklíná. A pak, ještě před příchodem potomka, nastane období velkého shánění. Maminky a babičky skupují všechno možné i nemožné – a z téhle výbavy se postupně začne tvořit první verze dětského pokoje.

Od dudlíku po zavinovačky – pokojíček se plní maličkostmi, které brzy zaberou celý prostor. Zvlášť pokud nevíme, jestli čekáme holčičku, nebo chlapečka. V tom případě máme všechno raději dvakrát.

Za rok se pokojíček promění poprvé. Přibývají boxy s malým, větším a aktuálním oblečením. Malá skříňka, která měla podle tatínka „bohatě stačit“, se záhy mění za větší. Objevují se první hračky – pískací, blikací a hlavně ty, které hrají pořád dokola.

Po třetích narozeninách začínají přibývat hračky „podle pohlaví“, takže se brzy ukáže, kdo si sem chodí hrát častěji – maminka, nebo tatínek. A hračky rostou. Doslova. Někdy to vypadá, že pokojíček brzy praskne ve švech.

Další zlom přichází s nástupem do školy. Přibývají učebnice, psací stůl, židle, šanony a sešity. A nám rodičům konečně přijde na mysl, že by se možná dalo něco z těch starších hraček odložit. Jenže náš školák má jiný názor – a tak se nic nemění. Zatím.

Největší proměna přichází mezi dvanáctým a patnáctým rokem. Pokojíček je najednou plný počítačů, kabelů, sluchátek a plakátů všech možných idolů. Hračky leží zaprášené v koutě a najdou uplatnění jen v případě, že přijde návštěva s menším dítětem.

A pak už to jde rychle. Pokoj je stále prázdnější – a naše dítě stále častěji někde „v tahu“. A jednoho dne… se odstěhuje. Zůstanou jen vzpomínky a doufání, že se jednou vrátí. Třeba s vnoučaty. I kdyby jen na víkend. A my začneme znova. Protože bez dětí je ten pokojíček nějak smutně prázdný. S dětmi je zkrátka všechno tak, jak má být.

Pro Dudlu sepsala maminka: Zuzana Slámová