Domovní zvonky
Bezdrátové zvonky
Zvonky na domech a panelácích, to byly pro děti dlouhá léta skutečnými zvonky štěstí, jak o tom zpívají v duetu malá Darinka s mistrem Gottem. Jen trochu jiným způsobem, než by souviselo se zpěvem. Je to tak, jak praví vtip o České poště: Také jste jako malí zvonili na zvonky a poté jste utekli? My jsme si z toho udělali živnost! Živností to pro nás, caparty z maloměsta sice nebylo, ale náramně oblíbenou hrou stoprocentně! V dnešní době moc dobře nechápu, co jsme na tom vlastně měli. Snad to vzrušení z možného dopadení vyzváněnou obětí? Nevím. Na co si však stoprocentně pamatuji, je moment, kdy mě chuť na tuto mírně škodolibou hru přešla. V našem panelovém domě se zrovna rekonstruovalo přízemí, tedy i domovní zvonky musely být obohaceny o modernější design, spolu s nezbytným bzučákem pro dálkové otevírání dveří.
Ani jedno by snad nevadilo, naopak, jen to designové provedení není vždy tím pravým ořechovým co do funkčnosti. A naše nové zvonky tedy rozhodně funkční nebyly. Po zazvonění na ně většinou maličký caplík zapadl dovnitř do zvonku a nešel vytáhnout jinak, než kuchyňským nožem. Než jsme však z osmého patra dolů s příborovým nástrojem seběhli, zvonil zvonek nepřetržitě naším bytem. Totální šílenství v přímém přenosu. Jistě, kolikrát jsem přemýšlela, zda to není ta pověstná karma za všechny ty nazdařbůh vyzváněné nebožáky, kteří kvůli nám museli doběhnout k oknu, aby uviděli jen prázdno před domem a slyšeli chychotající se hlasy za nedalekým stromem.
Z viníka jsem se stala obětí par excellence. Za svobodna jsem se totiž jmenovala Cvrková, na zvonku tedy stálo po hlavě rodiny: Cvrk. Nu, nemusím asi dlouho osvětlovat, že každý ožrala, co se potácel v noci domů z hospody a zapomněl si klíče, zazvonil právě na náš zvonek. Zřejmě je to jméno svádělo k tomu, že je na něj dobré “cvrnknout”. Příborový nůž se stal tedy součástí výbavy naší předsíně, neustále připravený na botníku jako nástroj pro osvobození od ohlušujícího bzučení. Zvonková a příborová eskapáda u nás trvala dobrých pět let, to než bytové družstvo uznalo, že není všechno zlato, co se třpytí jako designový zvonek. Nevím, co bylo horší. Zda věčně zvonící zvonek nebo nefungující, který jsme vlastnili jako většina obyvatel našeho domu těsně po revoluci. Stáli jsme pak jako caparti věčně pod balkóny a křičeli z plných plic: “Mááááámíííííí!” kdykoliv jsme něco potřebovali. Matky z vyšších pater obtížněji v hloučku řvoucích dětí identifikovaly to své, proto každou chvíli vybíhaly současně na balkony a mžouraly dolů, kde v bleší velikosti děti pokřikovaly: “Já chci rohlík, hoď mi ho! Zapomněl jsem si klíče, hoď mi je! Mami? Můžu být ještě venku?”
Když nám pak po letech za první našetřené družstevní peníze zvonky opravili, bylo pak nejčastějším zvoněním právě to na rodiče kamarádů s prosbou: “Dobrý den, půjde prosím Terka (Tonda, Martina) ven?” To se opakovalo i několikrát denně. Věřím, že naši rodiče pak ještě rádi vzpomínali na doby, kdy jsme na ně hulákali do osmého patra z dětského hřiště na balkon. Když slyšet nechtěli, prostě si jednoduše zavřeli okno. Dlouho to však nevydrželi, protože hrozilo, že když včas ten rohlík s paštikou zabalený v ubrousku a sáčku nehodí, odebereme se celá parta k někomu z rodičů, kde si okno zavřít zapomněli. Tam pak budeme dělat ostudu, že máme hlad a oni nás pak budou muset nahánět prvními telefonními linkami po bytech kamarádů, kde jsme se po půl hodině od první svačiny běželi dožadovat útočiště a hraní prvních televizních her od Vietnamců.
Zvonky jsou, byly a budou nezbytnou výbavou domácnosti. Jen nezapomeňte – jsou skvělým sluhou, ale špatným pánem. Proto na ně nikomu nezvoňte jen tak pro srandu. Zvonková karma si vás najde vždycky!
Pro Dudlu sepsala: Petra Růžičková