Hodinový strojek

Strojek do hodin

Ne nadarmo se říká „šlape jako hodinky“. Precizní práce schovaná za malými stroječky mechanických hodinek v sobě ukrývá tradici a poctivé řemeslo. Soubor ozubených, přesně do sebe zapadajících koleček se svým typickým tikáním, který se musí každé ráno natáhnout, už vzbuzuje spíše jenom nostalgii. Švýcarskou mechaniku vyzval k souboji japonský quartz v šedesátých letech minulého století. Název znamená doslova křemen. Jeho rozkmitaný krystal je přesnější než malá mechanická kolečka a také díky sériové výrobě o dost levnější. Není divu, že souboj vyhrál a jejich starší konkurent zůstal spíše záležitostí pro fajnšmekry.
Jako malá jsem vnitřek hodinového strojku viděla naživo. Až na to, že to nebyla kolečka, ale pořádná kola. Stoupali jsme s rodiči po nekonečném zástupu dřevěných schodů. Bylo horké léto, ale uvnitř byl příjemný chládek.

„Mě už bolí nožičky,“ stěžovala jsem si. Táta mě však ujistil, že už je to jenom kousíček a že to bude stát za to. Po schodech přišly žebříky. Nebyly moc příkré a naštěstí jich ani nebylo moc. Prostor se stále zvětšoval, už to nebyla jen úzká věž. Kromě žebříků se nacházel na dřevěném patře i ten předmět, kvůli kterému jsme sem přišli. Zabíral celou jednu malou místnost. Konečně se přede mnou rozprostřela ta nádhera. Jedno velké ozubené kolo zapadalo do druhého, sem tam vyčnívaly různé páčky, některé součástky toho obrovského stroje dokonce byly zlaté. Zůstala jsem stát s úžasem a s otevřenou pusou.
„Už pojď, nahoře je ještě vyhlídka,“ volali na mě rodiče. Já jsem ale pořád byla natolik fascinovaná, že jsem se nemohla odtrhnout. Tím, jak do sebe všechno perfektně zapadalo, jak to bylo obrovské a staré, přesto stále funkční a krásné. Nakonec mě ale přesvědčili. Ten výhled na celou širou krajinu také stál za to. Cestou dolů jsem se ještě chtěla u toho hodinové stroje znova zastavit. Tentokrát mě přesvědčili zmrzlinou, která za to ale taky stála!

Pro Dudlu sepsala: Veronika Linhartová