Kuličkovky

Kuličková pistole pro děti a kuličky

Nemám příběh přímo ke kuličkovce, ale rozhodně se jí týká. V době mého příběhu z dětství by se mi totiž nějaká hodila. Když nám bylo s mladším bratrem 9 a 10 let, což bylo krátce po roce 2000, poměrně dost jsme si rozuměli, a tak jsme spolu trávili čas hraním různých her doma či venku, lítáním po venku a poflakováním se s kamarády. V našich hrách figurovaly ledajaké pomůcky, kreativitě se meze nekladly a naše parta se různě obměňovala. Jednou bratr trávil čas se mnou a mými kamarádkami a podruhé zase já s jeho kamarády, vlastně jsme málokdy byli ve skupině půl na půl, co se týče pohlaví. Tohle byl jeden z těch dnů, kdy jsem trávila čas s bratrem a jeho kamarády, a jako dětem nám žádná hra nepřipadala nebezpečná. Jako děti si často neuvědomujete následky svých činů, protože ještě nemáte potřebné zkušenosti, a jako dospělí pak trnete hrůzou při vzpomínce, co jste prováděli a jaké jste kolikrát měli štěstí, že do vašich her nezasáhl úraz. Tahle vzpomínka ale není jedením z těch šťastných dní.

Jednoho dne přišlo bratrovi a jeho nohsledům jako dobrý nápad, že po sobě budeme házet po sobě kameny. Samozřejmě prvně začali menšími a postupně přidávali větší a větší kameny. A jak to tak bývá, nakonec se všichni kluci obrátili proti mně a z jejich perfektně vyvýšeného místa s takticky umístěnými místy, za kterými se případně mohli ukrýt, se jim kameny na mě (byla jsem na otevřeném místě a přímo pod nimi) házely jedna radost. Rozhodně se nijak nežinýrovali a pořádně se do toho opřeli jak razancí, tak množstvím a dobře mířenými trefami. Z mého pohledu to tedy dobře vůbec nevypadalo a fakt to bylo nebezpečné, i když žádné obří šutry to nebyly. Nebudu lhát: cítila jsem strašnou nespravedlnost. I když jsme v tom věku na tom byli fyzicky dost podobně a naše pohlaví jsme nevnímali, stejně mi přišlo šíleně nefér, že na mě útočí 6 kluků a že se proti mně obrátila moje vlastní krev – můj milovaný bratr! Tahle kamenná bitva se ale (pro mě jedině dobře) poměrně rychle zvrtla a kluci se obrátili i sami proti sobě a mě si přestali všímat. Ještě chvíli bylo všechno v pohodě, ale pak stačila hloupá náhoda v podobě špatného tvaru šutru s ostrými místy a „dobrá“ trefa a jeden bratrův kamarád dostal kamenem přímo do obočí (neuvěřitelné štěstí, že útočník minul oko postiženého o centimetr níže), které se natrhlo a začalo krvácet. Tohle byl prostě průšvih! Kamarádovi se domů vůbec nechtělo, ale nedalo se jinak, než jet ihned s rodiči na šití. Naštěstí to dobře dopadlo a přátelství to nenarušilo, od té doby už jsme ale tuhle hru neopakovali. Po tomto incidentu vás samozřejmě napadne, jak by se vám tenkrát hodila jiná zbraň, nejvhodnější by asi byla kuličkovka, která by rozhodně byla méně nebezpečná než kameny (kuličky jsou plastové, pěnové nebo absorbující vodu) a zábavu byste si užili stejnou. Jak já bych si tenkrát přála mít u sebe kuličkovku a být klukům rovnocenným soupeřem (kdybych měla pořádnou pušku, jistě bych chlapcům ukázala, zač je toho loket!), minimálně bychom se vyhnuli bolesti a kamarád by dost pravděpodobně neměl potom doma průšvih.

Pro Dudlu napsala: Psiema