Prostěradla

Prostěradlo

Pamatuji si na jeden večer, kdy jsme jako malé děti se ségrou začali uvažovat, jaký kostým bychom si mohli vzít na školní maškarní ples. Možná jsme neměli moc fantazie, možná se nám líbila postavička ducha Caspera, každopádně nás napadlo, že bychom mohli jít za duchy. A protože jsme mamince chtěli ušetřit práci s výrobou kostýmů, měla toho tenkrát na starosti hodně, rozhodli jsme se, že to vezmeme do vlastních rukou.

Druhý den, když jsme byli sami doma, dali jsme se do toho. Tehdy byla ještě doba klasických bílých prostěradel, která se musela vyprat v prádelně a potom vyžehlit na mandlu. K tomu nás děti samozřejmě nepouštěli, takže jsme netušili, kolik je s tím práce. Vytáhli jsme si první prostěradlo a zkusili do něj vystříhat dvě dírky na oči. Jenomže nám to nevyšlo, dírky byly moc daleko od sebe a navíc umístěné tak, že bychom je měli u kolen. Nevadí, řekli jsme si, zkusíme to znovu. Vytáhli jsme další prostěradlo, pečlivě rozměřili střed a vystřihli další dvě dírky. Tentokrát to bylo lepší, ale dírky nám vycházeli na prostředek hlavy, tedy na temeno. Nebyli jsem pořád spokojení, a tak přišlo na řadu další prostěradlo. Tentokrát jsme zkusili nejdřív ho dát na sebe, ale málem jsem při stříhání ségře vypíchnul oko. Až pomocí fixy se nám jakžtakž podařilo dosáhnout cíle. Akorát maminka, když přišla domů, nebyla moc nadšená. Vlastně nebyla nadšená vůbec, nejdřív nám vynadala a pak se rozplakala, že jsme jí zničili naše nejlepší prostěradla. Kdybychom se jí prý nejdřív zeptali, dala by nám stará poničená.

Bylo nám to líto, a tak jsme se rozhodli naši chybu napravit. Měli jsme ušetřené nějaké peníze, ale bylo to málo. Zkusili jsme obejít všechny sousedy, jestli nemají starý sběr či lahve na vrácení, zkusili jsme za peníze odházet čerstvý sníh, když napadl. Ve škole jsme prodávali naše staré hračky, až se dobrá věc podařila a my měli konečně našetřeno dost peněz. Vydali jsme se do obchodu a pořídili mamince sadu úplně nových froté prostěradel vyrobených v Německu. Jaká byla její radost vám snad ani nemusím popisovat. Od té doby už jiná prostěradla nepoužívala a ta klasická bílá nechala tatínkovi na nošení do sauny.

Pro Dudlu napsal: Jan Jarý