Vtipné brýle

Vtipné brýle

Nevíte-li, jak oživit karnevalový nebo párty outfit, brýle všech tvarů a barev jsou vždy sázkou na jistotu. Faux pas však nastává ve chvíli, kdy chcete být vtipní, zatímco se nechtěně ztrapníte tak, že se vám sice okolí směje, ne však pro váš vtipný kostým, nýbrž pro zranění, která si při jejich nošení sami způsobíte. O tom vím své. Na našem malém městě se pořádá každoročně recesisní soutěž na běžkách, ovšem okolo náměstí a za největších letních pařáků. Běží se v týmu stejně vyšňořených jedinců, volících si tématický kostým svého klubu. Na běžkách se zdolává uměla lavina v podobě klestí a další zapeklitosti, ovšem to nejdůležitější na celé soutěži je, že po každém kole se musí na ex vypít jedno čerstvě načepované pivo. Účast na této akci byla vždy mým snem a dva roky zpět se mi skutečně povedlo přemluvit kamarády, že už máme pivního konzumu natrénováno dost a nic nám tedy nebrání v klání, co si budeme pamatovat po celý život. Tým jsme pojmenovali Pravdoláskaři a mimo triček s Václavem Havlem a sluníček přes celá záda jsme si pořídili ještě obří hippiesácké brýle v duhových barvách. To by ve výhledu nebylo zřejmě tou největší překážkou, ovšem přes celá skla se jim táhnul pověstný pravdoláskařský znak, značně bránící zornicím ve výhledu. To jsme ovšem zjistili až při finálním oblékání před startem. Nápad nandat si brýle jen tak na hlavu jsme zamítli, to by přeci ztratilo na významu! My se na svět musíme dívat barevně, závod nezávod, pivo nepivo. První dvě kola v mém podání ještě šly. Sice jsem byla jako jediná žena z týmu logicky poslední, už jen pro ten (ne)um se tak rychle pivně osvěžit, nicméně při třetím kole vzalo za své hned několik faktorů. Kromě nesnesitelného horka a mých narůstajícíh promilí v krvi, posunuly se mi při posledním zdolávání laviny brýle do očí tak, že jsem přes ně neviděla už vůbec nic a zůstala jsem v klestí zaseknutá. Zmítala jsem se v něm jako obří chroust, leč marně. Sklidila jsem od okukujícího publika upřímný smích. Takhle barevného a obřího brouka zaseknutého v cizí pavučině zřejmě mé rodné město nevidělo už dlouhé roky. Pravda a láska se změnily na z ostudy kabát. Hrdost musela jít stranou, stejně tak hippiesácké brýle a mně se konečně podařilo dokodrcat se k poslední disciplíně – úkolu trefit se do sněhuláka tenisákem. Jelikož jsem se před tím několik desetiminut dívala na svět pouze v duhových barvách, navíc ještě nakřivo, bylo to pro mě, mžourajícího opilého krtka, co po dlouhé době vidí světlo, nadlidským výkonem. Málokdo by mi v té chvíli uvěřil, že jako adolescent jsem hrála závodně basket a to na poměrně vysoké úrovni.

Nemusím asi předesílat, že jsem se dalších ročníků prozatím nezúčastnila. Jednak mi v tom bránila covidová epidemie, kdy se závod nepořádal, ale nebýt této vynucené pauzy, udělala bych si jí sama. Moji spoluobčané mají tak dostatek času, aby zapomněli na mou sportovně-komediální produkci. Ráda bych se ještě v budoucnu účastnila, ale že to bude v kostýmu bez vtipných brýlí, vím už stoprocentně. Vlastně nevím, zda se podobně necítí moje maminka, když si prohlížíme fotky z mého dětství. Když jí bylo mezi dvaceti a třiceti lety, byly děsně populární barevné brýle s kulatými obroučkami, takzvané lenonky. Skupina Olympic je dokonce použila k pojmenování jednoho svého alba – příhodně Brejle. Na fotkách pak mají s kamarádkami velice často různé varianty těchto neslušivých brýlí. Tu zelené, tu modré. Tváří se na nich děsně pozvneseně a hrdě, přitom všechny vypadají s rozpuštěnými vlasy spíš jako Ozzy Osbourne než jako symbol odkazu Johna Lennona. Když na tyto fotky dojde, přejde je mamka stejně rychle, jako když mi někdo ukáže ty mé z nepovedeného závodu. Proto přeji všem nadšencům do vtipných brýlí, ať v nich vzbudí u svého okolí přesně ty reakce, které si tím plánovali.

Pro Dudlu sepsala: Petra Růžičková