Brýle

Brýle

Brýle dnes nosí snad každý druhý z nás. A každý je určitě už někdy hledal, zapomněl či nechtě zničil. Já sám nosím brýle asi od svých deseti let. Naštěstí je nepotřebuji nezbytně nutně, jelikož se jedná jen o jednu dioptrii. Ale nosím je rád a na čtení je potřebuji. Naposledy jsem se rozhodl, že si pořídím lepší brýle, abych je mohl používat i částečně proti sluníčku. Beru si je tedy běžně s sebou i na koupaliště a jinam. A musím říci, že mi v v optice poradili opravdu dobře a nemohu si je vynachválit. Dávám si na ně také pozor a vždy je nosím při sobě. Pokud ale jdu po ulici brýle odkládám, mám je na blízko. Vždy je nosím s sebou v kapse nebo baťůžku v pouzdru. Posledně jsme se rozhodli, že půjdeme na koupaliště a já si své oblíbené brýle vzal s sebou.

Šli jsme narychlo a já si brýle po ulici vzal do ruky, jelikož jsem pouzdro zapomněl. Když jsem se šel koupat, raději jsem je nechal na dece. S manželkou jsme si vzali knížky a zatím, co se syn koupal tak jeden z nás si vždy četl. Manželka ale musela později odejít a skočit zatím pro něco na večeři. Já se synem jsem zůstal na koupališti a rozhodli jsme se, že si skočíme na zmrzku. Už jsem na ni měl také chuť a na brýle jsem v tu chvíli nemyslel. Zmrzlina byla výborná, ale když jsme se vrátili k dece, s hrůzou jsem zjistil, že brýle nikde nejsou. Nechtěl jsem panikařit a tak jsem syna poprosil, ať počká na dece, případně že si může jít do malého bazénku. Já jsem zatím po celém koupališti hledal brýle, zda mi někde třeba nevypadly z ruky, najednou jsem měl výpadek a nemohl jsem si vůbec vzpomenout kdy jsem je v ruce držel naposledy. Jen jsem doufal, že mi je nikdo neodnesl. Když jsem zoufale prošel všude kde jsem naposledy šel i cestu ke stánku se zmrzlinou, zda jsem je tam někde neodložil, rozhodl jsem se jednat a zeptal jsem se ve stánku se zmrzlinou, zda se tu nenašli nějaké brýle. Trošku tázavě a se zamyšlením se na mne podívali a pak mi sdělili, že se však brýle nikde nenašli. Zkusil jsem se zeptat i na pokladně, ani zde jsem však nebyl úspěšný. Řekl jsem tedy, že ještě budu chvíli hledat. Mezitím mi už volala manželka, kde jsme, že už jsme měli jít domů. Sdělil jsem ji, že hledám brýle, ale že už jdeme, že už je stejně nenajdu. Nakonec jsem se ještě zkusil zeptat šestiletého syna, zda náhodou někde neviděl mé brýle. Na to mi povídá: " Tati, vždyť je máš na hlavě a to je to co jsi tady hledal? "

Zprvu jsem tomu nemohl uvěřit, ale sáhl jsem si na hlavu a zrudl a nezbylo mi, než synovi poděkovat. K mému neštěstí se mne zeptala i paní na recepci, zda jsem brýle našel a z mé vyhýbavé odpovědi asi usoudila o které brýle šlo a jen se pousmála a doma se samozřejmě zeptala taky manželka. Takže všem radím, když něco hledáte, hledejte vždy nejdřív u sebe :-)

Pro Dudlu napsal: Tomáš Sláma