Módní věci

Módní věci

Co se týká módy, nemůže nám, dětem zlatých devadesátek, dnešní mládež vůbec rozumět. Jistě, šaty dělají lidi a proto chceme už od útlého dětství zapadnout či vyniknout ve svém kolektivu co nejlépe, a to i po vizuální stránce. Jenže hlavní rozdíl mezi námi a takzvanými mileniály tkví v tom, že oni mají daleko větší možnosti, jaký styl si vybrat.

Když se podívám na dnešní módní časopisy, najdou tam především dívky styly romantické, sportovní, ležérní… To my, narození na konci minulého století, jsme ale ještě poznali, co to byl módní diktát! Začalo to již v předškolním věku. Mnohé mé vrstevnice mi jistě dají za pravdu, že bez takzvaných lakýrek se vůbec nedalo vyjít z domu. Obzvlášť, pokud v nic nebyla nožka řádně opatřena ponožkami s děsně škrábavou krajkou okolo kotníku. Nutno podotknout, že lakýrky nebyly botičky zrovna odolné vnějším vlivům, hlavně ne u dětí, které trávily skoro všechen svůj volný čas na klepadlech a sídlištních obrubnících. Pro tyto účely jsme toužili po botaskách, především těch, co při skoku ze zídky nebo houpačky na beton začaly svítit a hrát. Pro svůj pochybný původ výroby neměly rovněž dlouhou životnost. Kdo si je ale nešetřil, musel pak čelit posměchu vrstevníků v modro-bílých prestižích.

Do první třídy jsme byli obuti všichni do semišových farmářek - zvaných chlebáků, mimochodem v poslední době znovu zažívajících svou módní renesanci. Sortimentu dětské obuvi už bylo více než před revolucí, ale rodiče v tom výběru nebyli ještě tolik kovaní. Proto se stávalo, že farmářky stejné barvy mělo zkraje září ve školní šatně okolo pěti až šesti holčiček. To způsobovalo zajímavé situace, například když jsem jednou domů přišla zakopávacím krokem v o dvě čísla větších botech. Maminka to samozřejmě hned rozpoznala a běžela se mnou zpátky do školy, kde mezitím brečela moje spolužačka, že si nemůže nazout botičky co děsně tlačí, ale jsou přeci její! Když přejdeme od botiček výše, svršky a kalhoty byly většinou v režii našich rodičů, ovšem to nemohlo jít o nezbytné teplákovky neboli teplákové soupravy. Tam chtělo mít každé dítko své hlavní slovo. Šlo tu o čest, jak vyjádřit obrázkem svého televizního favorita. Kdepak youtubeři! Našimi hrdiny byli Želvy Ninja, kačeři z Kačerova, Rychlá rota nebo Gumídci. Kdykoliv vidím všechny holčičky oblečené v něčem z Ledového království, jak se hádají zda Elsu či Annu, říkám si: “Sakra, holky, kam se poděly všechny ty Krásky, Ariely, Pocahontas nebo sto a jeden dalmatin?” Je úsměvné, že my jsme všichni vypadali stejně z nouze, zatímco děvčátka, co mají na výběr tisíc různých stylů, opakují dobrovolně náš vlastní scénář, kdy celá první třída z roku 1995 vypadala na fotce jako banda skoro identických sourozenců. Holčičky pěkně vlasy na hříbečka, chlapečci na Jágra.

V pubertě nám přestaly radit starší autority, nebo už jsme si do toho spíš tolik mluvit nenechali. Kluci byli zkrátka skejťáci s páskem od kalhot pod zadkem, holky se oblíkaly podle Bravíčka nebo Cosmogirl. Extra sorta pak byli somráci a somračky, co napodobovali Nirvanu a chodili zásadně v děravých džínách a kostkovaných flanelových košilích, přičemž se tvářili děsně zkoušeni životem. Motivy na tričkách přešly z disneyovských pohádek na výjevy z dramat. Jen v páté třídě nás mělo asi devět jedinců tričko s potápějícím se Titanicem a Leonardem DiCapriem v pozadí. Posledním výkřikem do módní tmy se pak staly u děvčat nezbytné džíny do zvonu, obzlášť v zimních měsících proslulé tím, že půlce třídy kapalo pod lavici z od sněhu promočených nohavic jako ze šosu.

Když sleduji ta dnešní děvčátka, co si přišlapují na hřištích princeznovské šaty z Ledového království, chápu, že pro krásu se musí něco vydržet, a to bude evidentně ještě dlouho platit pro každou následující generaci!

Pro Dudlu sepsala: Petra Růžičková

Autor: BBB Ilustrace (zakoupeno pro Dudlu.cz)

Přečtěte si tematické články z blogu: Pro maminky a tatínky