Dětské bryndáky

Bryndáčky a slintáčky pro děti

Než se mi narodila holčička, byla jsem přesvědčená, že všechny děti při jídle mají bryndáček. Ostatně ve všech filmech i u mých kamarádek to tak fungovalo, takže jsem zakoupila slušnou výbavičku bryndáků. Byly krásné – všechny jsem pořídila látkové, některé lemové krajkou, jiné s pestrobarevnými vzory, některé vtipné.

Už při prvních příkrmech jsem se začínala potýkat s drsnou realitou, jakmile jsem dceři bryndák nasadila, začala hrozně řvát a odmítala jíst. Zkoušela jsem jiné bryndáky, studovala jsme, zda ji netlačí…

Bez úspěchu. Když jsem bryndák sundala, holčička začala spokojeně papat. 

Jako naivní prvomatka jsem si říkala, že musím zkusit i nějaké jiné bryndáky, třeba má dcera problém s látkovými. Proto jsem nakoupila silikonové, jednorázové a dokonce jeden skvělý bryndáček, který vypadal jako tričko z příjemné pláštěnky, a měl potisk jednorožce. Obzvláště tomuto jsem fandila. Realita bohužel byla stejně drsná jako u látkových bryndáků. Všechno zcela marné.

Během dvou let jsem se vždycky s bryndáčkem nenápadně ukázala a chtěla ho dceři nandat, někdy nenápadně už při převlékání, jindy před jídlem nebo při jídle, někdy jsem se snažila dcerce vysvětlit, na co bryndák je, proč bych jí ho chtěla dát a jak je to skvělé a hezké. Asi nemusím psát, že výsledek opět na nic.

U nás to tedy vypadá tak, že tiše obdivuji čistá trička okolo pobíhajících dětí, a zvykla jsem si na to, že pokud chci dceru vyfotit, musím to stihnout v prvních 10 minutách od převléknutí trička. Nicméně jsem si na bezbryndákový styl zvykla, při menších skvrnkách zkouším vlhčené ubrousky, při větších rovnou převlékáme (a nebo rovnou sprchujeme). Chce to velké zásoby oblečení a kvalitní prací prášek, ale za spokojené dítě mi to stojí. 

Pro Dudlu sepsala: Denisa Radonská