Dětské laky na nehty

Dětské laky na nehty

Rodiče nás z nejrůznějších důvodů nabádali, abychom je nelakovali. Netuším, kdo z nás si to jakým způsobem vzal k srdci, ale my jsme s kámoškami lakovaly hlavně samy sebe. Ani ne tak v raném dětství, jako v nastupující pubertě, která jak známo dívkám zamotává hlavu o hodně dříve než chlapcům. V přibližném věku dvanácti let jsme zcela propadly fenoménu zvanému Bravo Girl!. Záhy jsme tedy začaly lakovat své rozpustilé účesy, ale i nehty. Nejenom, že nám tak kázaly celebrity z hitparád Medúzy a Esa. Laky na nehty byly často i lákavou přílohou právě zmiňovaných dívčích časopisů. Zatímco člověk četl rubriku Láska a něžnosti, mohl si přitom provádět manikúru, aby odvedl pozornost rodičů, jaké že kuriozity si ta jejich holka čte. Po dočtení nezbytného fotorománu pak časopis ještě dobře posloužil jako podložka pro lakování, jelikož co si budeme povídat – bez nehody si obzvláště pravačku (pokud jste nebyli levákem) nalakoval málokdo. Přidal-li vydavatel v příštím čísle ještě pilník na nehty, mohl být výsledný efekt ohromující!

Waldemar Matuška zpíval o všem, co “odnes čas.” Já doufám, že to platí i pro křiklavé laky na nehty v barvě zvýrazňovačů, protože co si budeme povídat, ne vše, co přinesly zlaté devadesátky, se třpytilo jako zlato. Když si prohlížím fotografie z nižších tříd našeho víceletého gymnázia, první, co mi zazní v uších není vzpomínka na říčný smích našich bezstarostných let, nýbrž píseň Přijela pouť. Ačkoliv měli profesoři často výhrady k našim pubertálním outfitům, k barvám našich nehtů se nikdy hanlivě nevyjadřovali, za což mají můj dodatečný obdiv. Dokonce jsme měli tak pokrokovou chemikářku, s níž jsme jednu hodinu laborek vyráběli odlakovač na nehty. Jaký byl přesný postup, si pro svůj antitalent pro přírodní vědy již nevybavím, zato si pamatuji, že výsledný efekt byl nulový a my si zkušební lak se třpytkami museli (včetně chlapců) odstranit až doma. Holt ne každý pokus musí být úspěšný.

Na lakování nehtů se mi nelíbil jen ten pocit narůstající dospělosti, ale i omamná vůně linoucí se z otevřené lahvičky laku. To ovšem jen do chvíle, než k nám do školy přišel na hodinu základů společenských věd expert na drogovou kriminalitu a poučoval nás o tom, jak feťáctví začíná již očicháváním různých laků. Děsně jsem se vyděsila, zda nepatřím mezi nastupující generaci potencionálních drogově závislých jedinců a od té doby jsem se neopovažovala ani nadechnout se v okolí barev a laků!

Dilema z vůně acetonu mi brzy vyřešila nastupující móda gelových nehtů. Upřímně se divím, že jsou stále populární, jelikož když jsi vzpomenu, co jsme pro tu krásu s kamarádkami musely vždycky vydržet, začnu se podvědomě hladit po dlaních a omlouvat se svým nehtovým lůžkům zapékajícím se v UV lampě pro těch pár dnů slávy, než jsme si je na prvních diskotékách stejně ulámaly a záhy se objednávaly na korekci.
Možná, že jsme se své manikúře tak přehnaně věnovaly, jelikož za našich dětských let nic jako dětské laky na nehty neexistovalo. Ty pro dospělé si maminky dlouho střežily samy pro sebe. Možná se obávaly, kde všude by jejich otisky mohly najít a myslím, že se nemýlily. Neměly jsme tak možnost svou touhu po barevných nehtech uspokojit na dětských piškotékách a karnevalech, kde by nám pak svítily ve fluoreskujících neonech, jak to vídám dnes u svých malých příbuzných slečen. To musí být neopakovatelný pocit!

Pro Dudlu sepsala: Petra Růžičková