Kabelky

Kabelky

Příruční mini-zavazadlo v podobě kabelky, to není pro holčičky a chlapečky jen módním doplňkem, ale především společenskou nezbytností jak vyjádřit, že už jsme přeci velcí! Nosí jí máma, nosí ji dnes už kdejaký starší sourozenec, tak proč ne já?

Přesně to se mi honilo mou dětskou hlavou, jen naši to ne a ne pochopit. Na moje námitky, že si nemám v čem venku nosit věci (jaké přesně, to jsem neměla poněti), se mě snažili nejprve odbývat batůžky, posléze ledvinkami. Jenže já si chtěla dát přes rameno tu elegantní věc, do které si máma ukládala své poklady a s patřičným stylem jí nosila všude s sebou. A tak, když se vzdálila z bytu, běžela jsem hned do její skříně a pak se nakrucovala před zrcadlem s jejími kabelkami. Přišla jsem si děsně důležitá a představovala si, jak jdu sama nakupovat a pak z té kabelky vytahuji peněženku, abych zaplatila v masně, jako to dělávala ona.

Nebyla jsem v tom sama. Tuto tužbu jsem sdílela s nejednou sídlištní kamarádkou, obzvlášť v době, kdy přišly do módy panenky Barbie a ty měly kabelky snad v každém druhém provedení. Dopisy Ježíškovi vypadaly v hodně domácnostech s předškolními dívenkami podobně a většina z nich obsahovala právě přání po kabelce. Bylo mi asi pět, když se rodiče, rozhodli, že už jsem na svou první kabelku zralá a neoběsím se na ní někde při hře venku na stromě. Tedy alespoň v to doufali. Ta má první a kouzelná byla celá průhledná, gumová a pomalovaná tančícími páry s nápisy Lambada. Asi Ježíšek usoudil, že když ráda tancuju lambadu kdykoliv ji na MTV začnou hrát, budu potěšena, ačkoliv ještě neumím číst. Však on mi to někdo přečte! No co. Je průhledná, ale je to kabelka, ne? Sice v ní žádné poklady neschovám, protože mi do ní každý uvidí, ovšem šňůru přes rameno má a to je pro kabelku zásadní. Co na tom, že vypadá jako špagát na věšení prádla! To všechno se mi honilo hlavou spolu s úvahami, kam si jí vezmu. “To máš až na jaro k šatičkám”! vysvětlovala maminka. Jak mohla vědět, proč takhle Ježíšek uvažoval, jsem nechápala. Nicméně jsem si jeho slova vzala k srdci a s prvními jarními paprsky jsem se vydala ven s kámoškama, abych svou novou parádu patřičně předvedla světu.

“Co to máš?” ptaly se mě závistivé vrstevnice.
“No přeci kabelku, nevidíš?” pozvneseně jsem vysvětlovala.
“Takovou dětskou?” utahovaly si ze mě dál.
“Proč jako dětskou? To je lambada kabelka, vy hloupé!”
“Tak to je pěkná blbost a je ti do ní vidět! Nic v ní nemáš!”
To už byla definitvní podpásovka! Uraženě jsem se otočila na podpatku své lakýrky a odešla směrem k našemu paneláku, nedajíc na sobě znát své opovržení jejich dětinskými názory. Hned po zaklapnutí vchodových dvěřích jsem ale propukla v hysterický pláč a nezastavila ho, dokud jsem nedojela do našeho osmého patra, to abych neukázala ani rodičům, jak moc se u mě Ježíšek ve své originalitě spletl.
“Copak, ty už jdeš domů?” podivovala se maminka.

Pouze jsem za sebou zabouchla dveře dětského pokoje, strhla ze sebe průhlednou gumovou mošnu a naplnila jí oblečením pro barbíny, aby plnila alespoň nějakou užitečnou funkci, načež letěla do škříně. Tedy po tom, co jsem z ní oddělila špagát, ten se mohl hodit k jiným hrám. Popadla jsem svou starou dobrou ledvinku, která sice nebyla tak elegantní, zato do ní nikdo neviděl na “moje věci”. Co na tom, že byla úplně prázdná? To ale nikdo nemusel vědět, ne?
Rok se s rokem sešel a já dostala svou první, malou džínovou kabelku a světe div se – peněženku! Hned na podzim mi jí kdosi ukradl na pouti přímo z ramene a já se od té doby stala opětovnou milovnicí batůžků.

Pro Dudlu sepsala: Petra Růžičková