Záhlavník

Záhlavníky

Od malička mám ráda cestování snad všemi dopravními prostředky – autem, vlakem, letadlem i lodí. Na mých cestách mě doprovází jedna věc, bez které by to nešlo – můj měkoučký záhlavník. Jako malá jsem vždy v autě usínala se zalomenou hlavou a otevřenou pusou dokořán. Pak jsem jednou na Vánoce vytáhla z pod stromečku měkký dárek s mým jménem. Když jsem toho ,,měkouše” rozbalila vykoukl na mě on - záhlavník. Od té doby jezdíme všude spolu. Bude to už 15 let, co jsem ho vzala na svůj první výlet do Jeseníků. Ono se to nezdá, ale i tříhodinová cesta do Jeseníků je pro malé dítě náročná.

Kdybych měla vyjmenovat, kde všude se mnou záhlavník byl, strávila bych tím asi celé hodiny. Raději vám popíšu, jak vlastně vypadá. Má na sobě různé barevné vzory – kolečka, čtverečky, kytky… Někomu se to možná zdá kýčovité, ale mě se to dodnes moc líbí. Je hodně barevný – modrý, oranžový, žlutý, zelený, šedý a taky trošku červený. Velikostně je a vždycky byl tak akorát za můj krk.

Dodnes si pamatuji, když jsem si ho vzala s sebou na školu v přírodě. Tenkrát jsem ho skoro ztratila. Jeli jsme s ostatními dětmi ze školy na týdenní pobyt do Krkonoš. Já měla v autobuse po ruce svůj oblíbený záhlavník a když jsem cítila, že na mě jde spaní, dala jsem si ho za krk a upadla do hlubokého spánku. Probudila mě až moje kamarádka Verunka, která do mě prsty šťouchala a říkala: ,,Hele, už jsme tu! Jsme tuuu!” V tu ránu jsem vyskočila, tak jako všechny děti kolem mě, a tlačila se ke dveřím autobusu, abych mohla tu krásu hor vidět jako první.

Po pár dnech pobytu jsem si vzpomněla, že mi něco chybí. Byl to záhlavník. V panice jsem utíkala za paní učitelkou, že nemám záhlavník a že musíme zavolat panu řidiči, aby mi ho dovezl. Paní učitelka ale řekla: ,,Pan řidič, nemůže za námi jen tak přijet. Má teď jinou práci. Vyzvedne nás za 5 dní, jak pojedeme domů.” Pět dní mi tehdy přišlo jako neskutečně dlouhá doba. Nevěděla jsem, jestli ten záhlavník v autobuse zůstal nebo ne. Co když mi ho někdo vzal nebo vypadl z autobusu? Podobné myšlenky mě trápily po zbytek pobytu.

Když nastal poslední den a před chatou zastavil autobus, byla jsem první, kdo se rozběhl směrem ke dveřím. Viděla jsem za volantem pana řidiče, byl to ten stejný, co nás vezl sem. ,,Hurá!” zvolala jsem štěstím. Pan řidič otevřel dveře a usmál se na mě: ,,Ty jsi ta holčička, co si tu zapomněla toho plyšáka?” Chvíli jsem si nebyla jistá, jestli má na mysli můj záhlavník. Když jsem ale viděla, jak bere do rukou ze sedačky můj záhlavník, vesele jsem zakývala hlavou. V tu chvíli jsem byla zase šťastná.

Pro Dudlu napsala: Karolína Jelínková