Jak vypadá Klekánice?
Klekánice patří mezi prastaré démonické bytosti, které jsou vázány k určité denní době, vymezují ji a dbají na dodržování určitých pravidel s ní spojených. Svou strašidelnou postavu, která slouží jako varování, mají všechny denní mezníky, kdy odbíjí zvon – poledne, večer a půlnoc. Klekánice vylézá na konci dne, po večerním zvonění neboli klekání a odtud také pramení její jméno.
Jak vypadá Klekánice? (Zdroj fotky: Freepik.com)
Klekánice a Polednice
Možná vás jako malé děti rodiče strašili, že pokud nepřijdete včas domů nebo nebudete chtít večer spát, přijde si pro vás Klekánice. Takové zastrašování sice není moc pěkné a většina dnešních psychologů by varovně vztyčila ukazovák, ale v dávných dobách šlo o účinný výchovný nástroj. Ten měl převážně děti přimět k dodržování určitých pravidel – aby se po setmění nikde netoulaly a do večerního zvonění neboli klekání byly doma u modlitby a připravovaly se ke spánku. Kdo to ale vlastně je, ta Klekánice? Kde se vzala?
Kdysi se tradovalo, že odnáší děti, které se po klekání nedostavily včas domů a také děti zlobivé. Klekánice ale není jedinou strašidelnou bytostí, před níž bychom se měli mít na pozoru. Stejně jako má večer svou strašidelnou babiznu, podobná bytost střeží i jinou denní dobu, a to pravé poledne. Říká se jí Polednice a pravděpodobně ji budete znát z básnické sbírky Kytice od Karla Jaromíra Erbena.
Polednice je vlastně ekvivalentem Klekánice. Chodí v pravé poledne, když je slunce na obloze nejvýš, a nemilosrdně trestá všechny, kteří by v tuto denní dobu pracovali například na poli. Navíc odnáší děti, které se zdržely venku a nepřišly včas domů na oběd. V lidové kultuře je poledne stejně jako půlnoc vnímáno jako hodina duchů.
Původ a vzhled bytostí času
Jak ale takové démonické strážkyně času vlastně vypadaly, to není přesně známo. Stejně tak není možné dohledat, kdy pověsti o Polednici, Klekánici a dalších podobných postavách vznikly. Původ mají pravděpodobně již v dobách předkřesťanských, ve slovanské mytologii. Různé nadpřirozené bytosti, ať už dobré či špatné, měly lidem připomínat co je dobré a co zlé, že se mají chovat s úctou k přírodě i ke svým bližním a střežit se všeho zakázaného a nedobrého.
Význam bytostí, jakými byly Klekánice a Polednice, byl především výchovný, řadí se tedy mezi takzvaná pedagogická strašidla, která měla za úkol dbát na to, aby lidé (a zvlášť děti) dodržovali určitá pravidla. Klekánice například trestala ty, kteří se po klekání toulali venku, především pak děti, které se včas neukryly před blížící se tmou, po setmění je odnášela pryč do noci.
Polednice zase představovala nebezpečí pro hříšníky, kteří nezanechali přes poledne své práce na poli a nepřišli včas k obědu. V obou případech se jednalo o ženskou bytost, často připodobňovanou ke staré, shrbené ženě oděné do zašlých hadrů a belhající se krajinou. Lidé si Klekánici i Polednici představovali různě, jednotný popis proto neexistuje.
Při vyprávění o Klekánici tak můžeme každý popustit uzdu své fantazii. Věřím, že jsme si tuto strašidelnou bytost všichni zkoušeli alespoň někdy představit. Já tedy rozhodně, zvlášť když jsem byla malé dítě, které nechtělo jít večer spát a máma mě i sestru strašila, že když budeme zlobit a vylézat z postele, přijde do našeho pokoje Klekánice a obě si nás odnese do temné noci. Brrr.
A jak v mých představách Klekánice vypadala? Jako strašidelná čarodějnice, ne však ta z pohádky, které na rameni trůní černý kocour, ale skutečná, děsivá a zlá bytost, co si pro mě doopravdy přijde.
Pro Dudlu napsala: Andrea Bělohradská | Editace: Andrea B.