Nošení dětí v šátku?
Důvodů, proč své dítě nosit v šátku či ergonomickém nosítku by se našlo nespočet. Tento článek ale nebude věnován výčtu pozitivních účinků nošení na děti a jejich rodiče. Pokusím se v něm odpovědět na onu základní otázku „proč“. Proč je nošení vhodné, přirozené a dokonce žádoucí.
Kurz nošení dětí v šátku (Zdroj fotky: Freepik.com)
Nošení dětí v šátku a nosítku?
Dnes, ve 21.století, je na nošení dětí pohlíženo jako na něco nového a moderního. Takové smýšlení však nemůže být pravdě vzdálenější. Nošení dětí na těle je totiž staré jako lidstvo samo. Už naši dávní předkové své potomky nosili. Nejenže kočárky neexistovaly, ale nošení dětí bylo otázkou přežití – v hluboké historii, kdy naši prapředkové žili v jeskyních, bylo velice nebezpečné odkládat ratolest kamkoli, natož pak někam na zem, kde ho mohla kdykoli odnést zvěř nebo mohlo umrznout. Nošení tak dětem zajišťovalo potřebné teplo, bezpečí a zároveň bylo výhodou při dlouhých přesunech z místa na místo.
Možná si říkáte, že srovnávat životní podmínky před tisíci lety a dnes je přinejmenším nesmysl. Na jednu stranu máte pravdu – dnešním dětem nehrozí stejná nebezpečí jako dětem v pravěku. Pravdou ale taky je, že prapůvodní potřeby lidských mláďat se od té doby nezměnily ani trochu. Stejné potřeby, jaké měly děti v době kamenné, mají i děti dnešní. Jsou nám lidem vrozené. I děti 21.století se chtějí nosit. Proč?
Protože člověk je nošenec. Co to znamená?
Protože my lidé pocházíme z opic a naši nejbližší příbuzní jsou primáti, je toto vysvětlení vcelku logické. Jistě jste si při návštěvě zoologické zahrady mnohokrát všimli, že opičky nosí svá mláďata na břiše či na zádech. Řekla bych, že už tento příklad mluví za vše. Co tedy znamená být nošenec a jak se mláďata nošenců odlišují od mláďat jiných savců? Zde trocha teorie:
V roce 1970 rozdělil německý biolog a etolog Bernard Hassenstein mláďata savců do tří skupin - na hnízdoše, běhavce a nošence. Příkladem hnízdoše je např. štěně či kotě - taková mláďata se rodí slepá a s uzavřenými zvukovody, nejsou schopna sama regulovat tělesnou teplotu ani se sama přemisťovat a potřebují být v bezpečí hnízda, kde se o ně matka bude starat, jsou však schopna v hnízdu nějakou dobu sama v klidu přetrvat.
Do skupiny běhavců se pak řadí např. hříbata či telata - ta jsou vlastně takovými zmenšenými kopiemi svých dospělých rodičů, protože se už za velmi krátkou dobu po porodu dovedou sama pohybovat spolu se stádem.
A poslední skupinou jsou nošenci, kam se řadí např. koaly, mláďata primátů a také člověk. Tato mláďata tráví období bezprostředně po narození na těle matky, vyznačují se potřebou neustálého kontaktu s matkou, na jejíž péči jsou plně odkázána. Pokud tato potřeba není dostatečně naplněna, mládě pociťuje ohromný strach z opuštění a ohrožení na životě.
Než Dr. Hassenstein přiřadil lidské novorozence ke skupině nošenců, mělo se za to, že my lidé patříme spíše k hnízdošům, což je i jeden z důvodů, proč se ke svým mláďatům stále jako k hnízdošům chováme - místo nošení je vozíme v kočárku, odkládáme je do různých lehátek či sedaček, mnohdy dostatečně nereagujeme na jejich signály a potřeby a opomíjíme jejich silnou a pudovou potřebu pokud možno nepřetržitého tělesného kontaktu s pečující osobou - mámou.
Člověk je však typický nošenec a hned po narození ho prozrazuje několik jednoznačných rysů, které jsou společné všem ostatním nošencům :
- úchopový reflex
- abdukčně-flekční poloha dolních končetin, která prozrazuje, že je dítě instinktivně připraveno uchytit se na těle matky, ale i potřeba takřka neomezeného kojení.
Oproti opičím mláďatům jsou však lidské děti nošenci pasivními, neboť se na rozdíl od svých opičích předků nemohou sama udržet na těle matky, ale potřebují oporu v podobě šátku či nosítka. Nošení je nám lidem biologicky vlastní. Nejbezpečnější místo pro dítě je náruč rodičů. Tečka.
Pro Dudlu napsala: Andrea Bělohradská