Írán se znovu dostává do bodu, kdy se i mezi lidmi, kteří se Blízkým východem zabývají dlouhodobě, začíná otevřeně mluvit o tom, zda je současný teokratický systém ještě dlouhodobě udržitelný. Protesty, které zesílily na přelomu roku 2025 a 2026, nejsou jen další epizodou nespokojenosti s ekonomikou nebo izolací země. V mnoha městech se totiž znovu objevují slogany mířící přímo na samotné základy režimu – na vládu duchovenstva, na propojení moci a náboženství a na represivní aparát, který tuto strukturu drží při životě.
Zároveň ale platí to, co se u Íránu opakuje už desítky let: nespokojenost společnosti automaticky neznamená pád režimu. Aby se teokracie zlomila, nestačí jen ulice. Rozhodující je, co se stane uvnitř mocenských struktur, armády, bezpečnostních složek a ekonomických elit.
Protesty nejsou nové – mění se jejich tón a vytrvalost
Írán má za sebou dlouhou historii protestních vln. Od studentských demonstrací přes ekonomické nepokoje až po masové protesty spojené s hnutím „Žena, život, svoboda“. Současná situace ale kombinuje několik faktorů najednou: hluboký ekonomický tlak, dlouhodobou mezinárodní izolaci, frustraci mladé generace a pocit, že režim už nenabízí žádnou pozitivní vizi budoucnosti.
To podstatné není ani tak počet lidí v ulicích v jeden konkrétní den, ale schopnost protestů přelévat se do každodenního fungování státu. Režimy tohoto typu obvykle nepadnou ve chvíli, kdy lidé skandují hesla, ale ve chvíli, kdy se přidají stávky, kdy přestane fungovat doprava, kdy se začnou lámat loajality v bezpečnostním aparátu a kdy se elity začnou připravovat na variantu „co když to tentokrát neustojíme“.
Teokracie jako systém – proč zatím drží
Současný íránský režim nestojí jen na náboženství. Je to komplexní mocenský ekosystém, kde duchovenstvo, armáda, bezpečnostní složky a ekonomické struktury fungují jako propojené nádoby. Klíčovou roli v tom hraje Islámské revoluční gardy (IRGC), které nejsou jen vojenskou silou, ale také významným ekonomickým hráčem s vazbami na stavebnictví, energetiku i zahraniční operace.
Právě proto je pád systému tak složitý. Nejde o sesazení jedné osoby, ale o rozpad celé sítě vzájemných zájmů. Dokud tato síť funguje a má pocit, že režim je pro ni menším rizikem než změna, bude se bránit velmi tvrdě.
Co by se stalo, kdyby se systém skutečně zlomil?
Otázka „kdo by vládl Íránu po pádu teokracie“ je lákavá, ale zároveň nebezpečně zjednodušující. Realita bývá chaotičtější. Pokud by došlo k rychlému zhroucení současného uspořádání, existuje několik relativně realistických scénářů.
Vojensko-bezpečnostní přechod místo teokracie
Nejpravděpodobnější krátkodobou variantou není liberální demokracie, ale přesun moci od duchovenstva k bezpečnostnímu aparátu. Jinými slovy: teokracie by mohla zmizet, ale stát by zůstal autoritářský. Revoluční gardy a navázané struktury by mohly vytvořit „přechodovou radu“, vyhlásit výjimečný stav a slíbit stabilizaci situace.
Tento scénář je realistický proto, že v okamžiku chaosu rozhoduje schopnost kontrolovat ulice, instituce a infrastrukturu – nikoliv popularita na sociálních sítích.
Řízený rozpad a dohoda části elit
Druhou možností je řízený přechod, kdy si část současných elit uvědomí, že tvrdá represe už situaci neuklidní, a pokusí se zachránit alespoň část systému výměnou za změnu jeho formy. Takový model by mohl zahrnovat technokratickou vládu, omezení role duchovenstva a snahu o znovuotevření země světu.
Historicky jde o scénář, který vzniká spíše shora než zdola – a často je výsledkem strachu elit z nekontrolovatelného kolapsu.
Opozice v exilu a otázka legitimity
V debatách se často objevuje jméno Rezá Pahlaví, syn posledního íránského šáha. Pro část Íránců představuje symbol alternativy k islámské republice, pro jiné je spíše připomínkou minulého autoritářství. Jeho síla je především symbolická a mediální, slabinou pak omezená organizační struktura přímo uvnitř Íránu.
To je obecný problém exilové opozice: může udávat tón debatě, ale bez reálné opory v domácích strukturách má jen omezenou schopnost převzít moc.
Riziko fragmentace
Nejhorší variantou je scénář, kdy se centrální moc rozpadne rychle a bez náhrady. V takovém případě by se Írán mohl dostat do stavu, kdy by jednotlivé regiony, etnické skupiny nebo ozbrojené frakce začaly jednat samostatně. To je přesně ten vývoj, ze kterého mají obavy nejen okolní státy, ale i část samotné íránské společnosti.
Co by muselo nastat, aby změna byla skutečně systémová
Pokud by měla změna v Íránu vést k dlouhodobě stabilnějšímu a otevřenějšímu systému, musely by se sejít tři věci najednou: vytrvalý tlak společnosti, praskliny uvnitř bezpečnostního aparátu a věrohodná přechodová alternativa, která by byla schopná udržet stát v chodu v prvních týdnech a měsících po zlomu.
Bez této kombinace hrozí, že se země pouze přesune z jedné formy autoritářství do jiné – s jinými symboly, ale se stejnou logikou moci.
Tomáš Zahálka - SEO & PPC Specialista
O autorovi článku: Marketingový specialista zaměřený na SEO a PPC reklamu pro Shoptet e-shopy, investor, bloger seriálu Jak se staví e-shop Dudlu a cestovatel, který spojuje marketing s poznáváním zemí jako Írán, USA, Sýrie, Japonsko, Afghánistán, Island, Mauretánie a Zéland.
Kontaktovat autora
LinkedIn
Twitter / X
YouTube
Facebook