Co je to lobotomie?

Lobotomie, z latinského lobus (lalok) a tome (řez), je nechvalně proslulý neurochirurgický zákrok, při němž dochází k přerušení nervových vláken spojujících čelní lalok s ostatními částmi mozku. Tato operace byla velmi rozšířená ve 20.století a využívala se k léčbě závažných psychiatrických onemocnění, jakými jsou například deprese, úzkostné poruchy či psychotické stavy.

co-je-lobotomie

(Zdroj fotky: Freepik.com)

Dnes je lobotomie řazena do škatulky velkých lékařských omylů. Přestože mnoha lidem údajně obrátila život k lepšímu, je nepopiratelným faktem, že se jedná o zákrok nebezpečný a s nejistými výsledky. Mnoho pacientů, kteří lobotomii podstoupili, si z ní odnesli nevratné poškození mozku a zhoršení mentálních funkcí. Shrnuto – člověk, který trpěl depresemi, byl zákrokem zbaven svých starostí v tom smyslu, že už nebyl schopen myslet tak, jako dřív a bylo mu všechno jedno.

Počátky lobotomie

Chirurgické zákroky na lebce a mozku sahají hluboko do historie, kdy se prováděla takzvaná trepanace (navrtání otvoru do lebky). Nejstarší zmínky o této operaci jsou staré více než osm tisíc let. Trepanace byla jakýmsi předchůdcem lobotomie a prováděla se takřka po celém světě. Velmi populární byla ve starověkém Peru, ve Starém Egyptě, Indii nebo třeba Číně. Měla za úkol léčit bolesti hlavy, psychické nemoci a vyhánět zlé duchy z těla.

Vůbec první lobotomii provedl portugalský lékař António Egas Moniz v roce 1935 na třiašedesátileté ženě, která trpěla nespavostí, těžkými depresemi, úzkostí, halucinacemi a paranoiou. Zákrok provedl tak, že pacientce navrtal do lebky dva otvory, skrz které následně aplikoval do mozku alkohol, čímž přerušil příslušná nervová spojení. Po této děsivé proceduře se ženě prý velmi ulevilo. Později svou metodu zdokonalil a místo injekcí alkoholu používal nástroj zvaný leukotom, pomocí něhož ničil mozkovou tkáň. Za svůj objev nakonec doktor Moniz obdržel roku 1949 Nobelovu cenu.

Doktor Freeman

V dalších letech se lobotomie rozšířila i do dalších zemích světa, například do Itálie, na Kubu, do Brazílie a do USA. Právě v USA pak byl tento nechvalně proslulý zákrok velmi populární, odhadem ho tam podstoupilo kolem 40 000 lidí. Průkopníkem lobotomie ve Spojených státech amerických byl tamní neurolog Walter Freeman, sebevědomý a ambiciózní muž, který byl proslulý tím, že miloval pozornost – pro své studenty, jimž přednášel na amerických univerzitách, například pořádal teatrální pitvy a též experimentoval s neobvyklými léčebnými postupy, při nichž pacientům s depresemi či schizofrenií aplikoval látku zvanou amobarbital neboli sérum pravdy. První Freemanovou pacientkou, nebo lépe řečeno obětí, byla jistá Alice Hood Hammat.

Její příběh je zarážející a nešťastný, protože tato paní na poslední chvíli svůj souhlas s operací odvolala, Dr. Freeman se však za žádnou cenu nenechal odradit, a tak ženě spolu se svým spolupracovníkem Dr. Jamesem Wattsem provedl lobotomii i přes její odpor. Použil k tomu silná sedativa, která jí byla násilně podána a posléze ji znehybnila, načež mohla být operace vykonána. Hrozné, že? V dnešní době něco nemyslitelného. Bezprostředně po zákroku pacientka uvedla, že se cítí být „šťastná“, ovšem velmi brzy na to se u ní objevily přechodné poruchy řeči, neklid a dezorientace. I přes tyto potíže však byla operace uzavřena jako úspěšná a jelo se dál. Dr. Freeman s Dr. Wattsem pak v lobotomiích směle pokračovali, údajně jich provedli okolo 200. Výsledky byly takové, že 63% pacientů se po lobotomii údajně zlepšilo duševní zdraví, 23% žádnou změnu nepociťovalo a 14% z nich mělo těžké následky či dokonce zemřelo.

Dr. Freeman později vynalezl nový způsob, jak se dostat do lebky pacienta, tzv. transorbitální lobotomii, při níž už nebylo zapotřebí trepanovat lebku, ale k čelnímu laloku se operatér dostal skrz očnici (orbitu), kam pomocí paličky zavedl železný drát. Údajnou výhodou bylo, že pacient nemusel být před zákrokem uveden do celkové anestezie, operace se tak prováděla při plném vědomí.
Nešťastná Rosemary Kennedy

Bezesporu nejznámější obětí frontální lobotomie byla Rosemary Kennedy, sestra někdejšího amerického prezidenta J. F. Kennedyho. Té byla už v předškolním věku diagnostikována lehká mentální retardace, také prý byla upovídaná a velmi živá, což se vážené politické rodině z vyšší třídy nehodilo. Rodiče Rosemary měli za to, že jim dcera špiní obrázek dokonalosti, na níž se v té době velmi hledělo, poslali proto Rosemary do internátní školy, dost daleko na to, aby dcera nedělala své rodině ostudu. Po jejím návratu do USA si s ní však nikdo nevěděl rady – Rosemary ve svých 22 letech vyrostla do krásy, ráda se bavila, tančila a lichotila jí pozornost mužů.

Rodiče se proto obávali možného sexuálního skandálu, a tak se uchýlili k tehdy populární praktice, která měla Rosemary „zklidnit“ – frontální lobotomii. K velké smůle však nebrali v potaz skutečnost, že až 30% všech pacientů, kteří lobotomii podstoupili, začalo trpět epileptickými záchvaty nebo je postihly jiné vážné komplikace. Nebohá Rosemary po tomto krutém zákroku skončila nejhůře, jak mohla. Prakticky ji připravil o možnost žít důstojný život, lobotomie z ní udělala bezduchou panenku s mentálními schopnostmi na úrovni dvouletého dítěte - nebyla schopna mluvit, nezvládala ani základní sebeobsluhu a pomočovala se. Zbytek svého života pak prožila v ústavu pro duševně nemocné, plně odkázaná na pomoc druhých. Tam také roku 2005 ve věku 86 let zemřela.

Soumrak lobotomie

Praktika zvaná lobotomie se udržela na výsluní několik desítek let, než ji narůstající kritika z řad odborníků poslala do propadliště dějin a moderní lékařství by na tuto kapitolu nejraději zapomnělo. Velké množství lidí, kteří tento zákrok podstoupili, byli možná klidnější a snáze zvladatelní, ale také na nich operace zanechala nezanedbatelné následky – u mnohých z nich došlo ke změně osobnosti, zhoršily se jim mentální funkce, trpěli poruchami řeči, ztratili životní jiskru.

Po roce 1950, kdy byla objevena antipsychotika, začal počet lobotomií klesat a v roce 1967 provedl Dr. Freeman svou vůbec poslední lobotomii, která defakto jen potvrdila, o jak nebezpečný zákrok jde - pacientka, která trpěla depresemi, totiž následkem operace zemřela na krvácení do mozku v důsledku poškození přední mozkové tepny. Úplně poslední lobotomie pak byla provedena roku 1986 ve Francii.

Pro Dudlu napsala: Andrea Bělohradská

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení