Dětská zrcátka

Dětská zrcátka

Nezbytnou výbavou holčičího pokojíčku je nepochybně zrcátko. Nesmí chybět u hry na Sněhurku, musí sloužit módním salonu barbín ve zkušební kabince, při objevení dětských šminek je pak nezbytným parťákem při líčení. Moje první hlubší vzpomínka na zrcátko se však pojí se Štědrým dnem. Ještě pár let před tím, než si všichni začali zlaté prasátko spojovat s Kofolou a zahnutými zuby nahoru, měli jsme s bráchou představu o jeho podobě jasnou. Vypadalo jako malé mihotající se světýlko na stropě a ukazovalo se nám rok co rok, bez ohledu na množství snědeného cukroví nebo klobás před štědrovečerní hostinou. Když jsme několik let na to zjistili, že jde o pouhou fikci způsobenou naším otcem a dobře nastaveným zrcátkem proti světlu, naše snaha předstírat půst nadobro skončila. Záhy jsme ale zjistili, že nám tento zvyk chybí a sami jsme začali trénovat pouštění zrcátkových prasátek, abychom jednou stejně mohli obelhávat i naše děti.

Jelikož jsem pokojíček nesdílela se sourozencem stejného pohlaví, nýbrž s mladším bratrem, nebyly naše hry zrovna typicky genderové. Zrcátko nám docela dobře posloužilo při hře na Čulibrka. Tu jsme okopírovali z pořadu Možná přijde i kouzelník od Oldřicha Kaisera a náramně jsme se při tom bavili. Dnes se zpětně divím, jak málo nám stačilo ke štěstí s malinkým zrcátkem po mamince.

Jak roky ubíhaly, změnil se i náš repertoár sledovaných pořadů a na řadu přišly rodiči zapovězené horory, zprvu nadabované pouze jedním hercem a pečlivě uschované na VHS kazetách v tajných skrýších, o nichž si rodičové mysleli, že tajnými jsou. Často opakovaným motivem tam byl bubák, který na vás vybafnul po zahledění se do zrcadla. Musím říct, že na mého o tři roky mladšího bratříčka to udělalo opravdu velký dojem. O veškerá zrcadla i zrcátka pak ztratil zájem a na Čulibrka už si se mnou hrát něchtěl. Asi se bál, že se v jeho odrazu objeví vlkodlak, zombie nebo upír, základní ansámbl pra pra hororů dabovaných Ondřejem Hejmou za pozadí původního znění. Měla jsem z jeho dětské naivity srandu. Ta se mi však vrátila jako bumerang při prvních dílech pořadu Věřte nevěřte, obzvláště u toho kde je pyšná hlavní hrdinka potrestána svým pohledem do zrcadla. Byť pro okolí hezká, vidí samu sebe jako stvůru připomínající rozkládající se ovci. Dlouho jsem si pak česala culík místo před zrcadlem u skleněné vitríny knihovny. Tam můj obraz narušovaly v pozadí knihy a já viděla na svůj účes, ovšem do rizikového obličeje nikoliv. Co kdyby, že?

Když jsem svému podvědomí asi desetkrát po sobě vysvětlila, že podle moderátora na konci pořadu se přeci tento příběh nestal, začala jsem mít k zrcátkům opět důvěru, obzvlášť za počínajícího zájmu o mamčiny šminky, hlavně o ty ve skládacím kufříku s příměsí třpytek. Ach ty devadesátky. Ona ani ta obří mašle do vlasů nešla nasadit bez patřičné kontroly za pomocí zrcátka a zpětného odrazu ve velkém zrcadle.

Po přechodu ze základní školy na víceleté gymnázium mi zničeho nic přišlo, že jsem děsně dospělá. Začala jsem tedy nosit ve školním batohu kosmetickou taštičku, kde hrálo zrcátko hlavní roli. Hlavně při přepudrování nosu. Dělala to většina mých nových spolužaček a vsadím se, že ani jedna jsme nevěděla proč. Jenže to dělaly starší tericánky a říkalo se to často i ve filmech: “Promiňte, musím si odskočit přepudrovat nos.” Inu, vypadaly jsme celkem komicky, trochu jako sněhuláci s věčně oranžovým nosem, z něhož se sypal pudr přímo do sešitu. Jenže dospělí to přeci tak dělají a my teď na té střední škole jsme dospělé, no ne?

Když dnes často marně hledám své kosmetické zrcátko na dně přeplněné, zbytečně předimenzované kabelky, tak pokud ho najdu, výsledný odraz obrazu je často variabilní. Jsou dny, kdy si připadám jako Sněhurka, ale střídají se s těmi, kdy tam vidím Čulibrka, vzácně i tu rozkládající se ovci.

Pro Dudlu sepsala: Petra Růžičková