Harry Potter hračky

Harry Potter hračky

„Jsi totiž čaroděj.“ Kdo nesnil, že tohle uslyší. Kdo nesnil, že mu v 11 letech přinese sova dopis a 1. září odjede v Londýně z nádraží King’s Cross z nástupiště 9 ¾ vlakem s parní lokomotivou do nejúžasnější školy na světě. Do Bradavic. Moudrý klobouk mu vybere jednu ze čtyř kolejí. Nejraději Nebelvír, možná Havraspár, v nejhorším případě Mrzimor, rozhodně ne Zmijozel. „Zmijozel ne? Tak tedy Nebelvír“. Pak spolu s ostatními povečeří dýňové paštičky a spát bude v posteli s nebesy. Myslím, že o tom snilo každé devadesátkové dítě. Většina z nich se kvůli Harrymu dokonce naučila číst. Do teď si pamatuju, jak mi máma nechtěla první knížku koupit, že tam jsou dlouhé kapitoly a málo obrázků, přitom jsem od 5 let četla plynně. Nakonec podlehla a zrodila se láska. To čekání na každý další díl a hlavně na překlady dokonalých bratří Medkových. Až u vydání sedmého dílu jsem uměla anglicky, abych se mohla pokusit číst v originále. Od roku 2001 jsem četla všechny díly asi stokrát v češtině i v angličtině. Je to moje bezpečné místo, kam utíkám ve chvílích nudy nebo trápení a vždycky se mi dostane útěchy.

Asi tušíte, že v 11 letech mi žádný dopis nepřišel. Vlastně přišel, přijali mě na osmileté gymnázium. Aspoň něco. Představovala jsem si, že to tam bude třeba z poloviny tak boží jako v Bradavicích… upřímně, nebylo, ale lepší něco než nic. Později jsem zjistila, že mi ani žádný dopis přijít nemohl, protože v roce 1996 (HP a Fénixův řád) při souboji na Ministerstvu kouzel zničili záznamy o dětech narozených v mudlovském světě. Achjo.

Nenarodila jsem se jako Jedi, neprošla jsem skříní do Narnie, když mi bylo 8, nedostala jsem dopis z Bradavic, když mi bylo 11. Čekám na Gandalfa, až mi bude 50.

Pro Dudlu sepsala: Lucie Hromádková